Bytosti přírody na zahradní slavnosti 26.6.2010

Dění našim zrakům dosud skryté viděno očima jednoho z návštěvníků.

Rád bych se s Vámi podělil o krásné zážitky při vnímání světa, který je mnohým lidem skryt.

Když při zahájení zahradní slavnosti ženy a dívky tančily, připojily se k nim víly, které byly o trošku menší, než ony dívky. Měly krásné šaty s rozevlátými závoji. Byly jemné jako mlha a lehoučké jako vánek. Neposední skřítkové pobíhali kolem nich a občas se jim i pletli pod nohy, za což se potom vždy omlouvali, ale po chvíli už tam byli zase. Pak se najednou zklidnili, jakoby zaskočeni a zaujati něčím krásným, co právě přicházelo. Nad dívenkou, která stála u fontánky v zahradě , se sklonila zářivá ženská bytost, jejíž záření proudilo skrze onu dívenku, která ji znázorňovala. Pak se objevila ještě druhá, která stála u ženy, která přebírala žezlo vlády ročního období. Letní bytost zůstala, ale jarní odešla. Když pak ona žena rozhazovala okvětní lístky růží, letní bytost do nich přidala světlou sílu, která vypadala jako drobounké zářící kapičky, které se vsákly do lístků růží. Lístky pak rozzářily vše, kam dopadly.

Když končilo zahájení zahradní slavnosti a ženy s dívkami odcházely branou ze zahrady, zmizela i letní bytostná, ale její světlo nadále zůstávalo v Zahradním dvoře mezi bytostnými i lidmi. Skřítkové se rozeběhli na všechny strany a chvíli je nebylo vidět. Několik z nich se rozeběhlo dál do zahrady. Běželi mezi keříky, proplétali se záhony a polekali několik drobných květinových elfů, kteří vypískli a pak se tomu společně dlouho smáli. Hlavně skřítci. Ti se smáli nahlas a nejraději by se smíchem váleli po zemi, ale když měli ty „sváteční“ kabátky, nechtěli se ušpinit. Jindy by byli špinaví až za ušima.

Několik jiných skřítků se nesměle dívalo po stanovišti, kde stál stůl s bylinkovými šťávami a šumivými víny. Když nikdo u stolu nestál, začali se osmělovat a jak se osmělovali, přicházeli stále blíž, až se nakonec posadili na stole a smáli se. Pak se jeden naklonil nad jednu láhev, ovoněl a předstíral, že se mu motá hlava. Možná se mu motala doopravdy, ale jen chvilku a pak už to zase předstíral. Ale ti ostatní se tomu smáli tak, že jich několik, co seděli na hraně stolu popadalo dolů a pak se zase škrábali nahoru, v čemž se jim ostatní snažili pomáhat, ale místo toho, aby je vytáhli nahoru, spadlo jich ještě víc. Tomu se ovšem zase smáli, ale tentokrát se už neudrželi a smíchem se váleli po zemi (ne všichni) a pak když si zase stoupli, tak si oprašovali kabátky. Nejdřív to zkoušel každý sám a pak jeden druhému navzájem. Nakonec byli čistí skoro jako předtím. To se ale přiblížil pán, který u stánku stál, a tak se skřítkové rozutekli.

Na vrcholku fontánky v zahradě poskakovalo několik maličkých bytostných, kteří vedli vodu určenými cestičkami po fontánce dolů, klouzali se po ní a u toho se smáli.

Vodník, který se stará o rybníček v Zahradním dvoře není moc velký a je mladý. Chvílemi vykukoval z rákosí, pak se zase objevil mezi lekníny, ze kterých měl velkou radost. Vždyť krásně kvetou a lidé si říkali, že jsou moc pěkné. Malá víla se také těšila z leknínů a povídala si s elfy, kteří se starali o jejich květy. Maličcí bytostní plavali mezi rybami a měli legraci například z toho, když některá ryba mávla ocasem a udělala vlnku, která vylekala komára, který seděl na hladině. Vrba stojící uprostřed zahrady sledovala lidi. Silfové se proháněli větvemi jejího stromu a třepotali lístky. Pak větší vzdušný bytostný udělal společně s těmi malými vzdušný vír a na pozdrav lidem s ním proletěl Zahradní dvůr z jednoho konce na druhý, kde pak vyletěl bránou.

Když se při jedné přednášce mluvilo o živlech, vždy, když zazněl název jednoho ze živlů, bytostní onoho živlu pozvedli hlavy a rozhlíželi se, jako by je někdo volal.

V divadelní hře ve světlých zahradách stály a rozmlouvaly dvě čisté ženy, kolem nich se vznášela bílá záře. Bílé světlo proudilo z výšin k nim a od nich dále k těm, kteří byli naladěni tak, jak ony dvě když hrály tuto roli. Z velmi dalekých a vysokých úrovní shlíželo několik lidských duchů, aby se podívali, kdo že se to napojil až tak vysoko, k nim.

Při zakončení Zahradní slavnosti stáli u vlajkonošů velcí rytíři, kteří přísným pohledem přeměřovali všechny, kdo chtěli projít. Nepustili dále nic, co by rušilo harmonii. Malí skřítkové běhali sem a tam, občas některý skočil do záhonů s květinami, kde zmizel a po chvíli se objevil úplně jinde, třeba až na druhém konci zahrady. Zářivá ženská bytost stála u ženy, která dávala lidem svíčky i u té, která je zapalovala. Když první žena rozdávala svíčky, jedna bytost rozdávala zářivou sílu a když druhá žena svíčky zapalovala, druhá bytost pomáhala lidem zapálit plamen z této síly v jejich nitru. Plamen pocházející z ohně, ve kterém nehoří vosk jako ve svíčce, ale který je zformovaný ze světla. Radostní malí salamandři přeskakovali při zapalování svíček z velkého plamene, kam přicházeli a zapalovali své malé ohníčky na svíčkách. Kruh, kam se pokládaly svíčky se v hrubé hmotě rozzářil světlem svíček a v jemnějších úrovních světlem, které proudilo z výšin a rozlévalo se do okolí. Každý kdo chtěl, mohl přijmout světlou sílu. A když se pak lidé začali rozcházet do všemožných končin naší i sousední země, zářivý plamen mohl zářit ostatním lidem, aby ve tmě našli cestu ke Světlu.

 F.N.