Bytosti přírody na zahradní slavnosti 20. 12. 2010

Dění našim zrakům dosud skryté viděno očima jednoho z návštěvníků.

Ráno, když první lidé vstávali, skřítci už dlouhou chvíli pobíhali venku a připravovali celý Zahradní dvůr na zahradní slavnost, konající se v ten den. Měli spoustu práce, a tak pobíhali sem tam a zase zpátky a člověku by mohli připadat zmatení. Ale kdo viděl někdy mraveniště, mohl by toto pobíhání skřítků v zelených kazajkách se zlatými knoflíčky a v legračních čepičkách nebo kloboučcích přirovnat nejspíše k němu. Jen tam skřítků nebylo tolik. Měli velkou radost z toho, že se smí podílet na takové kráse. Každý z nich se snažil své úkoly plnit co nejlépe a samozřejmě také včas. Skřítkové byli jen jedni z mnoha bytostných, podílejících se ten den na přípravě a pak na samotném průběhu zahradní slavnosti. Nebyli nejmenší, ani největší.

S blížícím se začátkem zahradní slavnosti a při dokončování příprav přestávalo hemžení a pobíhání bytostných. Shromažďovali se na zahradě, kde se mělo konat zahájení. I skřítci, kteří téměř nikdy nevydrží delší dobu sedět v klidu, teď, až na těch několik nejneposednějších, seděli nebo stáli téměř bez hnutí. Jen se natahovali, aby jim nic z tohoto krásného děje neuniklo. Při hraném znázornění předávání vlády podzimu zimě tento děj v Zahradním dvoře i jeho okolí vskutku probíhal. Bytostní odevzdávali sílu, kterou měli na podzimní působení a přijímali novou sílu na zimu.

Po zahájení někteří bytostní šli s lidmi do špýcharu. Tedy ne přímo s lidmi, protože pro takového skřítka není příjemné, když má jít v houfu lidí, kteří ho nevidí a nedávají tedy pozor, aby do něj nenarazili. Jemu sice nedělá problém se jim vyhýbat, ale je to pro něj nepříjemné. Jeden skřítek si sedl do výklenku ve stěně pod schodištěm, který tam hrubohmotně není. Seděl tam, bradu porostlou delším šedivým vousem, ale tvářičku měl dětskou. Pohupoval nožičkama a s radostí pozoroval okolí. Vodník, který zahájení zahradní slavnosti pozoroval od kamenných schůdků vedoucích k rybníčku, který má na starost, si sedl na molo na druhé straně rybníka a dlouho tam seděl. Chvílemi vlezl pod molo nebo do rákosí kolem.

Když se lidé přesunuli nahoru do přednáškové síně, čímž jich ubylo dole ve špýcharu, přišlo několik skřítků. Nejdříve se rozhlíželi. Pak se rozeběhli schovat se porůznu v místnosti a nebyli vidět. Jeden se po chvíli usadil na okenní římse. V ruce měl hrníček a v něm něco, co mu určitě chutnalo, což se dalo poznat podle toho, že pokaždé, když se napil, tak si spokojeně pomlaskával.

Bytostný velkého jasanu nahlížel oknem do místnosti, kde se právě konaly přednášky a někteří skřítci se usadili ve jmelí připevněném na trámech pod stropem. Chvílemi se smáli a chvílemi, když přednášející mluvil o věcech, kterým skřítci nerozuměli nebo je nechápali, jen s tušením, že se to týká něčeho velikého a vznešeného, tiše seděli. Když se však mluvilo o něčem méně vážném a veselém, přiběhli na pódium a předváděli tam různé legrační kousky, které se týkaly toho, o čem právě mluvil přednášející nebo někdo jiný. Vůbec, nebo skoro vůbec jim nevadilo, že je lidé nevidí.

Večer, když lidé začali odcházet, bytostní naopak začali více přicházet. Skřítkové se honili v přednáškové síni, běhali mezi židlemi i pod nimi a jiní, kteří se houpali nahoře na jmelí na ně volali a smáli se. Jeden skřítek měl příliš velký klobouček. Každou chvíli mu sklouzl tak, že přes něj neviděl. A tak, když utíkal jinému skřítkovi a opět mu spadl klobouček přes oči, málem vrazil nějakému člověku do nohy. Nejdříve se lekl, ale pak se rozesmál a s ním i ostatní, až někteří, jež se právě houpali na jmelí, popadali dolů.

Jak přicházela noc, postupně utichal ruch lidí a krátce potom i zvědavé hemžení skřítků. Rozeběhli se za svou prací, kterou s radostí vykonávají.
Kéž by lidé dokázali vytvořit takovou harmonii, jaká byla o zahradní slavnosti, po celé Zemi.

F.N.